TÉMA SMRTI

Smrt je jistota, která na každého z nás na konci jeho životní pouti čeká. A protože vše v životě má svůj konec, tak i život sám jednou přirozeně skončí.

V naší „západní“ materiálně zaměřené části světa je smrt stále ještě ve většině případů tabuizované téma. Je to pozůstatek vlivu katolické církve, která udržovala masy lidí ve svém područenství právě plamennými řečmi o hříchu. Hřích měl být po smrti spravedlivě potrestán a vše bylo umocněno líčením všelijakých hrůz, které hříšníka po smrti čekají. A z pohledu církve byl hříšníkem téměř každý. Strach ze smrti tak zůstal v lidech hluboce zakořeněný.

Opakem tohoto pojetí smrti je vysvětlení, které nabízí tzv. východní kultura. Ta samotnou smrt chápe jako přechod z jedné fáze lidského bytí do jiné. Kdo má dostatek trpělivosti, doporučuji přečíst si Tibetskou knihu mrtvých. Konec konců i zrození je pouze přechod, i když opačným směrem. Není to tedy KONEC a nenásleduje TREST. Na „druhém břehu“ pouze zaslouženě sklidíme to, co jsme si sami během života zaseli. Toto pojetí je tedy velmi uklidňující. Dr. Raymond Moody se po několik let zabýval zkoumáním klinické smrti jednotlivců, kteří byli ochotní se o své zážitky po smrti podělit. Své poznatky shrnul v knize Život po životě. Můžeme to tedy chápat jako důkaz, že po smrti COSI existuje.

A když vezmeme v úvahu Zákon zachování energie, o kterém jsme se všichni učili ve fyzice na základní škole, energie, která je obsažena v lidském těle, se nemůže ani smrtí nikam ztratit.

Zbavíme-li se tedy utkvělé myšlenky, že smrt je špatná, a přijmeme-li za své, že to není konec našeho bytí, je možné se strachu ze smrti navždy zbavit.

O tom, co tedy vlastně po smrti následuje, je několik teorií. Možná se můžeme přiklonit k jedné z nich, která se mi zdá nejpřijatelnější (je velmi zjednodušená, aby nebyl článek příliš dlouhý).

Po smrti se naše životní energie (nazýváno také „duše“) přesune do jakéhosi mimotělního prostoru, kde podle východní filozofie čeká na znovuzrození, reinkarnaci. Tento „prostor“ má několik vrstev a energie po smrti se nachází v takové vrstvě, jakou jsme si během našeho pozemského života zasloužili. Čím láskyplnější náš život byl, tím je energie po smrti lehčí a dostává se do vyšších a navíc světlejších vrstev. Pokud jsme se během života věnovali převážně nekalým činnostem, energie klesá do nízkých a tmavých vrstev. Jako přechod po smrti se lidem zdá, že procházejí světelným tunelem nebo že je obklopuje krásné světlo. Ale pozor, mohou také padat do černé díry. O tuhle zkušenost jako o prožitek klinické smrti se ale málokdo podělí. Přechod docela vystihuje film Duch s Patrickem Swayzim v hlavní roli. Jako energie jednotlivců po smrti si představte různě těžké míčky, které se vznášejí v nádobě s vodou. Některé leží na dně, jiné plavou někde uvnitř nádoby v různých hloubkách a další se vznášejí na hladině. Ty, které se vznášejí na hladině, se nemusí znovu reinkarnovat. I v mimotělním prostoru je možné se za určitých podmínek posouvat a duchovně vyvíjet, jen to stojí více úsilí a trvá to déle. Cílem je projít daným koloběhem inkarnací tak, abychom se už reinkarnovat nemuseli. Při náhlém a pro jedince překvapivém odchodu z tohoto svět, třeba v případě nehody, se může stát, že člověk nepochopí, že již zemřel. Buď pak dále jako nehmotná energie bloudí světem nebo se nachází v popsaném mimotělním prostoru, kde je pořád obklopen vším, co znal za svého života. Neposune se pak do vyšších vrstev, dokud nepochopí, že již nežije.

A co v případě sebevraždy? Znamená to, že jednotlivec svou životní cestu předčasně ukončil, aniž by během života prožil vše, co prožít měl. Po této smrti jej tedy čeká překvapení: musí splnit svůj úkol a odžít si zbývající životní zkušenosti nyní, ovšem bez hmotného těla. Jak prožít životní zkušenosti bez těla? Těžko.

Odejde-li z tohoto světa jedinec, který byl blízký našemu srdci, pociťujeme smutek. Toto je ovšem naše emoce a na smrt blízké osoby nemá žádný vliv. Běh událostí v tomto případě nelze změnit, smrt je přirozený konec života. Nezbývá tedy nic jiného, než si naše emoce v tomto případě prostě odžít. Pokud nejsme zaměřeni čistě egoisticky a dokážeme myslet hlavně na druhé, můžeme odcházejícímu jeho odchod hodně ulehčit. Mysleme i nyní na to, že smrt je pouze přechod, že jedinec dále v nějaké jiné formě existuje.  Pokud smrti předcházela nějaká vleklá choroba, je přece dobře, že jej už nic nebolí ani netrápí. Myslíme-li na to, jak se teď má on, hodně to v našem smutku pomáhá. I teď odešlá osoba cítí naši radost, lásku, podporu a hlavně v případě nutnosti smíření a odpuštění. Jen upozorňuji, že smíření a odpuštění musí být opravdové, to znamená vycházející s našeho srdce. Na tzv. druhém břehu se pozná, jak to vlastně myslíme, tady už nelze nic ošidit.

Nevěříte slovům o smrti, které vám tímto článkem sděluji? No jistota je zřejmá: jednou se to všichni dozvíme.